Od tabule k EAV

Když dítěti není dobře, nemusí být problém jen ve škole

Děti se po prázdninách vracejí do školních lavic. Pro některé je to radost, setkání s kamarády a návrat k oblíbeným činnostem. Pro jiné může být začátek školního roku velmi náročný.

Víte, jak se vaše dítě skutečně cítí?

Co prožívá uvnitř, když ráno vstává do školy? Máte možnost se ho na to zeptat? A dokáže vám vůbec říct, co se v něm odehrává?

Pocit, že nezapadá, odstrčení, nejistota v kolektivu, nesoulad s učitelem, strach ze selhání nebo z hodnocení – to všechno může dítě prožívat, i když o tom nemluví.

Někdy se pak to, co dítě neumí nebo nedokáže vyjádřit slovy, začne projevovat jinak.

Když dítě nechce do školy

S koncem letních prázdnin se mění režim celé rodiny. Končí období volnějšího rytmu, společně stráveného času a často i většího klidu.

Najednou je potřeba ráno vstávat, pospíchat, snídat, oblékat se a stihnout školu.

Některé děti to zvládnou bez problémů. Jiné pláčou, vztekají se, nechtějí do školy nebo si stěžují na bolesti břicha či hlavy.

A pak jsou děti, u kterých se podobné situace opakují.

Rodiče se přirozeně ptají:

"Co se děje?"

"Proč nechceš do školy?"

"Je tam někdo, kdo ti ubližuje?"

"Proč tě bolí břicho právě ráno?"

A dítě někdy odpoví jen:

"Já nevím."

Jenže právě to "nevím" může být důležité.

Dítě nemusí vždy vědět, co přesně se v něm odehrává. Nemusí umět pojmenovat svůj strach, nejistotu, napětí nebo vnitřní konflikt. A někdy se to, co nedokáže říct, projeví v jeho chování nebo v tom, jak se cítí po fyzické stránce.

Každé dítě je jiné a každé potřebuje citlivý přístup.

Když si neví rady dítě ani rodič

V posledních letech se stále častěji setkáváme s dětmi, které mají potíže nejen se školou, ale také se socializací, komunikací, úzkostmi nebo zvládáním emocí.

Dítě může být agresivní, uzavřené, smutné nebo dlouhodobě nejisté. Může stagnovat, odmítat určité situace nebo se opakovaně dostávat do stejného problému.

A rodiče přitom často dělají maximum.

Mluví s dítětem. Snaží se mu pomoci. Hledají řešení. Ptají se, co potřebuje.

A přesto někdy stále nevědí, co je skutečně příčinou.

Ve své praxi jsem se setkala například s holčičkou, která mi už ve druhé třídě řekla, že vlastně neví, proč tady je.

To jsou chvíle, které člověka zastaví.

Protože za chováním dítěte může být mnohem víc, než vidíme na první pohled.

Začít hledat souvislosti

Právě proto ve své poradně pracuji celostně.

Dívám se na člověka jako na propojený celek. Zajímá mě tělo, psychika i to, co člověk prožívá uvnitř.

Jednou z metod, se kterou pracuji, je EAV měření. Pomocí něj získávám informace, které dále používám při sestavení individuálního postupu s informačními preparáty podle metody MUDr. Josefa Jonáše.

Nejde mi pouze o to říct:

"Tady je problém."

Důležité je pro mě hledat souvislosti.

Co se v člověku děje? Co může jeho organismus zatěžovat? Jaké oblasti potřebují pozornost?

U dětí je přitom obzvlášť důležité postupovat citlivě a vnímat jejich jedinečnost.

Dítě není oddělené od své rodiny

Čím déle s lidmi pracuji, tím víc si uvědomuji jednu věc:

Nemůžeme vždy oddělit dítě od prostředí, ve kterém žije.

Děti vnímají své rodiče velmi citlivě.

Vnímají napětí, strach, nejistotu i atmosféru doma. Nemusíme jim všechno říkat nahlas. Přesto mohou velmi dobře zachytit, jak se jejich rodiče cítí.

A právě tady se někdy dostáváme k mnohem hlubším souvislostem.

To, co dítě prožívá, nemusí být pouze jeho vlastní příběh.

Může souviset také s tím, co se odehrává v rodině, s opakujícími se vzorci nebo s hlubšími tématy, která si rodina nese.

Někdy potřebujeme pracovat s rodičem

Ve své práci se proto někdy dostávám od dítěte k rodiči.

Vzpomínám si na maminku, se kterou jsem pracovala na jejím vlastním tématu.

Dlouhodobě měla velké potíže získat zaměstnání. A když už se jí podařilo práci najít, vždy se objevila nějaká překážka, kvůli které nakonec musela odejít.

Společně jsme se podívaly hlouběji na její vnitřní nastavení a hledaly, co za tím může stát.

Potom se rok neozvala.

Netušila jsem, jak její příběh pokračoval.

Až mi po roce zavolala.

Měla práci, o které vždy snila. A zároveň mi s nadšením vyprávěla, že její děti už nejsou pořád nemocné.

Neberu tento příběh jako důkaz toho, že změna rodiče automaticky vyřeší zdravotní potíže dítěte. Pro mě je ale krásnou ukázkou toho, jak hluboce může být život celé rodiny propojený.

Když člověk začne měnit svůj vlastní přístup k sobě a k životu, může se proměnit i atmosféra, ve které jeho děti vyrůstají.

A děti na změny svých rodičů často velmi citlivě reagují.

Od těla k hlubším vrstvám

Někdy je cesta poměrně jednoduchá.

Potřebujeme se podívat na tělo, najít oblasti, kterým je potřeba věnovat pozornost, a podle výsledků měření sestavit individuální postup.

Jindy ale člověk cítí, že potřebuje jít dál.

Že se některé situace opakují.

Že ví, co by chtěl změnit, ale přesto se stále vrací do stejného bodu.

Že nese strach, vzorec nebo přesvědčení, kterému vlastně nerozumí.

Tehdy se můžeme dostat k hlubší práci s vnitřními bloky, programy, emocemi a rodovými tématy.

A právě tady se moje práce přirozeně propojuje s oblastí duše.

Tělo, mysl a duše

Nevnímám člověka jako tři oddělené části.

To, co prožíváme, může ovlivňovat naše tělo. A naše hluboká vnitřní nastavení se mohou promítat do toho, jak vnímáme sebe, své vztahy i svůj život.

Proto mluvím o celostním přístupu.

Někdy začneme u těla.

Někdy u emocí.

Někdy u příběhu, který si člověk nese dlouhé roky.

A někdy se otevře ještě další, duchovní rovina.

Každý člověk má svoji cestu.

Šťastná máma = zdravé děti?

Před lety jsem v Plzni často vídala plakát s jednoduchým nápisem:

Šťastná máma = zdravé děti.

Tenkrát mě zaujal.

Dnes mu rozumím trochu jinak.

Neznamená to, že za zdravotní stav dítěte může jeho matka. Ani že když je rodič šťastný, dítě už nebude mít žádné potíže.

Spíš vnímám, jak silně jsme jako rodina propojeni.

A proto někdy nemusíme začít u dítěte.

Možná potřebujeme začít u sebe.

Možná se potřebujeme zastavit a zeptat se:

Co se ve mně skutečně děje?

Co mi moje tělo říká?

Co už nechci dál nést?

A co mohu změnit já sama?

Protože když začneme některé věci vidět, můžeme s nimi začít pracovat.

Jak říká jedno staré moudro:

"Co zvědomíš, to uzdravíš."

A právě proto mě moje práce stále více vede k propojování těla, mysli a duše.

Pokud cítíte, že potřebujete hledat souvislosti ve svém zdraví, vnitřním prožívání nebo v životě své rodiny, ráda se s vámi potkám ve své poradně.

Někdy totiž cesta ke spokojenějšímu životu nezačíná tím, že něco rychle odstraníme. Začíná tím, že se zastavíme, začneme naslouchat a hledáme, co nám život skutečně říká.